Sychizofrenik -1

7. července 2014 v 10:03 | Cheyenne Ozera*
Bylo to až neuvěřitelné. Dřív jsem brečela kvůli tomu, že jsem byla vždy ta docela hezká holka co každej chtěl do postele ale ne do vztahu. Přiznejme si to. Někdy je člověk až moc dobrý pro mnéhé lidi. Pro to aby viděli jeho krásu. V tomto případě mou. Říkáte si že jsem blázen? Počkejte až dojdete na konec úplně všeho co sepíšu. A možná právě TY budeš ten další. Znáš ten pocit když se realita prolíná s fikcí? Znáš tu tenkou hranici kdy jsi schopnej udělat cokoliv? Ach jistě. Vezměte si z toho cokoliv
co chcete. Nehodlám se zržovat nějakým dodržováním časů nebo linií. Je to tak jak to je. Nelíbí se? Nečtěte to. Nenutím vás. Zpátky k věci. Sledovala jsem ty dva. Tolik mi ublžili parchanti. Tak to totiž skončí když si někoho pustíte k tělu. Skončíte na stenejch dlaždičkách s roztaženýma nohama a v kaluži krve. Ale z nějakýho divnýho důvodu se vám povede přežít. A jak už víme, spravedlnost je slepá. Ale nůž je ostrý a lidi jsou jen
a jen stádo ovcí. A tihle dva nebyli nijak chytří. Jen silnějí. A proto jsem využila toho co je na mě nejlepší. Moje tělo. I když se mi ti oba hnusili. Zvedal se mi z nich žaludek. Doslova. Pozvala jsem je na skleničku. Když jsem jim šla pro pivo nenápadně jsem jim do pití nasypala mix Rohypnolu, Hypnoxu, Hypnogenu a Benosenu. Takový malý Koktejl z "lásky". To pití jsem vzala a sedla jsem si mezi ně. Já jsem pila jako vždycky jen džus
s vodkou takže jim to nepřišlo tak divný. Prášky navzdájem s alkoholem zneutralizovali chut. Po tom co v sobě měli každej dvě skleničky bourbonu jsem je nechala zaplatit a vytáhla jsem je ven. Narvala jsem je do auta. Už napůl spaly. Když jsme dojeli na místo vzhůru byl jen jeden z nich. Tomu druhýmu jsem přikázala aby ho odtáhl do budovy. Miluju starý opuštěný statky. Vždycky tam je všechno. Zavedla jsem je do místnosti bylo tam už
všechno připravené. Ten blbec ho upustil hned jak vešel do tý místnosti. A já se jen usmála. Vytáhla jsem z pod bundy nůž.
"Co takhle se na mě trochu usmát?" vyděšeně se na mě podíval. Usilovně se snažil udržet otevřené oči stát na nohou. Ale nešlo to. Prášky ho začali přemáhat. Padl na kolena. Klekla jsem si k němu.
"Víš jaký to je muset celý život dělat něco co.. tě nutí být někým jiným? Nevíš. Ted je čas potrestat vás za to co jste provedli."
" Ty odporná špinavá děvko." naklonila jsem hlavu na stranu usmála jsem se.
"Budeš první. S tamtím sranda není. Počkám si až se probudí. Zatím si s tebou budu hrát."
Jeho svaly nabraly konzistanci želatiny. Neovládal svoje vlastní tělo. Díky bohu a chemii za hypnotika. Připoutala jsem ho k židli na který byly ostny. Pevně jsem utáhla uzly. To byla moje další specializace. Nebo spíš úchylka. Každý nějakou má. Sklonila jsem se k němu.
"Usměj se přeci." s tím jsem mu prořízla hlubší úsměv od ucha k uchu.
Začal křičet. Jaká rajská hudba. Tady ho nikdo slyšet nemohl. A to bylo ještě lepší. Napila jsem
se z flašky s čistým bourbonem. Tělem se mi rozlil příjemný pocit.
"Takže co s tebou uděláme ted? Už vím! Zavři oči!" řekla jsem se širokým úsměvem. Ten jeho strach. Dělal mi takovou radost. Z tašky jsem vyhrabala misku, citrony a sůl. Všechno jsem to smíchala. Nožem jsem mu rozpárala tričko. Ovšem jsem se nevyhla několika hlubokým škrábancům.
Pak jsem ho ale začala do hrudi řezat schválně. Hluboko. Pak jsem vzala tu směs citronu, a soli a rány jsem mu tím polila. Optě se kolem mě začal rozhléhat křik. Do očí mu vhrkly slzy.
"Tak kde je tvá statečnost no? Jen povídej." zasmála jsem se.
Chvilku jsem v jeho mušení pokračovala. Řezala jsem ho, pak mu vyřezávala i různé symboly. Pak to ale prostě nevydržel. Nechtěl se probudit ale jeho tělo už to prostě nevydrželo. Tak jsem mu zlomila vaz. Ještě že jsem si pro zábavu nechala toho druhého.
"Slzy nepadají jen tak." pronesla jsem když se mi konečně povedlo ho položit na lůžko které tu už bylo. Blo to jedno z těch nepohodlných nemocničních. Ležel tam připoutaný za nohy a ruce a krk tak by se nemohl hýbat.
"Vždycky jsem chtěla být chirurgem. Nebo patologem. A víš jaké maso je prý nejlepší? Lidské. Prý je sladké." věnovala jsem mu opravdový úsměv. Vzala jsem jehlu a ampulku a do běhu na několik míst jsem mu vstříkla do žil látku co ho lehce paralizuje aby sebou tak neškubal, a také zabrání tomu aby mi umřel tak brzy. Začala jsem ho "pitvat za živa"- Podložila jsem mu hlavu aby se na to musel dívat. Postupně jsem ho rozřezala. Ovšak nejprve jsem onala kůži. Tak aby se díval na svůj otevřený hrudník.
"Víš jak snadné je zlomit žebra když víš kam sáhnout?" bylo vidět že už chce omdlít. Slaboch. Jedným prudkým úhozem jsem mu zlomila žebra napojující se na hrudní kost. A dost žikovně tak že se mu zapíchly
do plic a začal mu unikat vzduch. A během chvilky. Jsem opravdu pitvala. Začala jsem vyndavat orgány. Bez rukavic. Stejně se všeho zbavím. Když mě to přestalo bavit sedla jsem si do křesla a sledovala jsem to.
Pak mě přemohl spánek.


Říkala jsem si. Děláš si ze mě už kurva prdel? Bylo to podruhý co jsem se probudila na neznámým místě. Trnuly mi z toho zuby. Na svých rukách jsem cítila krev. Prokřupla jsem si záda a ruce. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pěkná spoušt. Aby jste měli přibližnou představu nejsem žádnej obyčejnej blázen. Já jsem totiž geniální. Občas se mi jen stane že.. jsem
někdo.. jiný? Možná. Nebo jsem to stále já jen bez zábran. Bylo to lehké. Dvě těla. A černá taška. Vyhrnula jsem si rukávy. Ted už bylo jasné co přijde. Vlasy jsem měla svázané v culíku, na zemi a stěnách byl igelit. Ani jedna kapka krve nesměla přijít na zmar. Otevřela jsem tašku a z ní jsem
vyndala pilku. Těla už tak byla dost zubožená ale jak se jich jinak pohodlně zbavit? Tohle je to nejlepší řešení. Výčitky si nechám na později pro mé hodné uřvané já. Začala jsem těla rozřezávat na kusy ty kusy jsem pak házela do černých pytlů. Tělem se mi rozléval spokojený pocit. Jak já
tohle miluju. Krev na rukou krev na tváři. Krev všude. Ještě ted slyším doznívající výkřiky. Olízla jsem si rty. Skvěle skvěle. Spousta utrpení a bolesti. At jen trpí kurvy. Já jsem spravedlnost. Já jsem odplata. Já jsem ta jediná pravda. Když byly na kusy v pytlích jsem je přenesla k drtiči
k výchozí trubce jsem dala velké prázdné barely. Hned jsem jsem stoj zapla a začala drtit všechny ty orgány, kosti a svalovinu do nich začala stékat tekutina. Polohustá smradlavá. Jistě byli už pár hodin bez známky života a těla začala hnít. Když byla práce hotova barely jsem odvezla na nedalekou farmu kde pěstovali prasata. Těm jsem tu tekutinu nalila do džlabů a ti ji spokojeně s chrochtáním všechnu snědli. Zvláštní zvířata. Pak jsem se jenn vrátila na místo a uklidila všechny stopy a v klidu
jela domů.
 

Passion

23. června 2014 v 14:17 | Cheyenne Ozera* |  Psycho Diaries
// Jaká jsou tajemství naší duše? Kdo ví. Postava je schyzofrenička, možná tak
trochu magor, nedivte se změně časů.//

To zvláštní.. zvlášní mrazení, ta touha co vám jde až do morku kostí. To bylo přesně to co jsem
cítila když jsem ho sledovala. Byly jsme v uzavřené místnostii ve starém jižním sídle. Cítila jsem,
jak se mi chvěje žaludek nedočkavostí. Odmítnutí jsem nenesla dobře. Nebo to když mi někdo
ublížil. Ale měla jsem vlastní způsob satisfakce, odplaty. Vyčkávala jsem moc moc dlouho než jsem
byla schopná všechno zosnovat. Že dokonalá vražda neexistuje? Nyní už ano. Jediná chyba kterou
udělal od té doby co mi tak ublížil byla, že nepočítal s tím že se budu mstít. Podcenil mě. A pro to on
sedí přivázaný v křesle. Proto já stojím kousek od něj, u stolku s nářadím se kterým se budu na něm
moc do sytosti vyřádit. Ruce měl svázané pevně vzadu za tělem a židle neměla žádné opěrky. Ach.
Začal se probozet. Je čas na hru. Srdce mi bušilo nadšením když jsem si vzala do ruky žiletku.
Obkročmo jsem se na něj posadla. Ráda tě vidím. Řekla jsem mu tehdy s upřímným úsměvem. A roztrhla
jsem mu košili. Víš. Musím ti to oplatit. Ale neboj tohle nebude ani z pětiny bolet tak jak to bolelo mě.
Jak je to zvláštní že? Jak se láska dokáže proměnit v.. nenávist. Na tváři mi stanul úsměv. Měl zaroubíkovanou
pusu. Nechtěla jsem nic slyšet. Nechtěla jsem slyšet ani jediné slovo z jeho prolhaných úst. Jeho oči
byly dost zoufalé prosili mě. Padesát dva zářezů a srdce. Přesně tak jako na mé ruce. Vlastně.. odpočítáš si to!
A neboj se nikdo tě tu neuslyší křišet. Když budeš hodný možná se odsud dostaneš živý. Takže mě poslouchej.
Vyndala jsem mu roubík z úst pevně uchopila žiletku a udělala první zářez. Ale z jeho úst se neozvalo nic.
Ale ale. Tohle se mi nelíbí. Zvedla jsem volnou ruku stiskla tlakový bod na rameni začal skučet bolestí až se
nakonec z jeho rtů ozvalo jedna. A pak jsme okračovali. Padesát dva zářezů. Žádné škábance. Pořádně hluboké
rány každá dva centimetry dlouhá. Každou kapku krve jsem slízla a vychutnávala si ji. Tak sladká krev. Nakonec měl
celou hrud potřísněnou krví. Spokojeně jsem si ho prohlédla. Víš proč jsem ti nechala volné místo tam kde je srdce?
Ne nevěděl. Tak jsem své dílo dokončila. Do prázdného místa jsem vyřezala srdce. Něco uvnitř mě, ta hodná
holčička začala uvnitř bušit a prosit at ho nechám být. Ne. Nikdy tebe už poslouchat nebudu! Zařvala jsem nahlas
z ničehož nic až se lekl. Rukou která tak šikovně před tím stlačila jeho tlakový bod jsem se chytla za spánek.
Nesmíš mě chápat špatně. Vždycky jsem tě měla ráda, a na vždy tě budu milovat. Ale jsou tu věci, věci co se dějí tu.
Dotkla jsem se jeho spánku. Vyhrnula jsem si rukáv ukázala mu rány na celé ruce. Vidíš? Padesát dva.
Fyzická bolest je nic oproti té psychické. Proti mé vlastní vůli mi začali téct slzy. Ale tohle musím udělat. Musím
to dokončit. Pak.. pak bude všemu konec. Nejsem jen nějaký odrazový můstek chápeš! Zařvala jsem na něj vstala
jsem a přešla ke stolku odkud jsem vzala nástroj který měl na sobě spoustu malých jehliček. Pak všechno skončí.
Ty i já. A všechno bude zas dobrý. A jak jsem řekla tak se i později stalo.

Všechno jednou končí*

15. června 2014 v 20:43 | Ellie* |  Hayley píše
Říká se, že každý do něčeho jednou spadne a mě se to stalo. Znovu a znovu, já si očividně nedám říct, jo pořád do nečeho se zapletu. Vážně je to únavný, dokonce vysilující. Když člověk poté zjistí, kdo ve skutečnosti je.
Nechala jsem se kamarádkou do nečeho uvrtat, do něčeho co mi bylo doopravdy proti srsti,ale udělala jsem to kvuli ní a jak to dopadlo? No daloby se říct, že mě to pohltilo. Pořád mnou projíždí takový ten zápal adrenalinu a musím říct že je to doopravdy hrozný, ale jak se toho zbavit? Já sama nevím, jenže život je nevypočitatelná a já se obávam toho, co se ještě horšího může stát. Zhoršuje se to čím dál více. Nevím proč,ale nemám sílu s ní komunikovat aspoň pro teď.

Možná se to změní, možná ne. Možná ten týden co budu pryč, mi dá čas nad tím všechno promyslet a vyřešit, ale když ne, tak ne. To co by se stalo, kdyby jí jeden dotyčný nezdržel, nevím proč to udělal,ale to je jedno. Mohla jsem možná mít něco na svědomí, co bych asi nezvládla.

A kde jsem teď? To je otázka, kterou nikdy nebudu vědět, protože jsem uplně ztracená.
 


Suicide Diaries- Úvod

15. června 2014 v 16:58 | Cheyenne Ozera* |  Stories

Dost často děláme věci co nás mrzí. Dost často ubližujeme těm které milujeme.
Ubližujeme i sami sobě. Udělala jsem velkou chybu. Velkou chybu a bolelo to dost
lidí. At už je pravda na jakékoliv straně, at už lže a nebo říká pravdu kdokoliv. A ani
já nejsem vyjímkou. Nakonec se ale to všechno včetně dobrého umyslu obrátilo proti mě.
Nevím co budu dělat jestli se to nedá dohromady. Konec konců jsem údajně mrcha. Necitelná,
prý mi nezáleží na nikom kromě sebe. Ale opak je pravdou. Jsou lidi za které bych vložila ruku
do ohně. A on a moje BFF jsou jedni z těch nejdůležitějších lidí. Ale všechno potřebuje čas

Secret Weapon of century - 3.kapitola

15. června 2014 v 16:36 | Cheyenne Ozera*
Myslela jsem si že to nebude jen nějaká blbá náhoda. Dorazila jsem k té staré barabizně. Tak jsem tu. Opravdu to chci? Opravdu to risknu, risknu to že se mi všechny pocity spustí od znovu? To všechno co jsem cítila? Už ted jsem pocitovala divnou nedočkavost, celé mé tělo se třáslo aby ho mohlo vidět, aby se mě mohl dotknout. Ale něco mi zároven říkalo že to nebude úplně podle mých představ, ale že si to-at to bude cokoliv- náramně užiju. Na sobě jsem měla svoje klasické oblečení. Černé jeansy, černé tilko, černou mikinu. A boty na podpatku. Od Hayley mi vylo vždy do hlavy vtloukáno, že boty jsou základ, ale přeci jen jsem do toho vnesla nádech svého stylu. Jeansy mi těsně sedly. Zvýraznovali mojí plnější postavu. Sakra. Co když nebude spokojený nebudu se mu líbit? I když jsem nebyla nějaký velký kuřák, musela jsem si zapálit. Poslední cigareta z krabičky co jsem měla vždy u sebe v autě asi měsíc. Zapálila jsem si.
Taková úleva. Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje a taky tomu tak možná bylo. Třásla jsem se vzrušením a dost možná i nadcházejícím nebezpečím. Trvalo mi to zhruba pět minut. Zamkla jsem auto a vešla do budovy. Bylo to tu už dost polorozpadlé, ale byl to starý typ budov co mi připomínal doby minulé. Vysoké stropy, velké těžké závěsy. Zdálo se to tu jako krásné bohem zapomenuté a časem poznamenané místo. Pomalu jsem tedy došla do místnosti, kde hrála ona skladba, naše skladba. Ta skladba z TOHO filmu. Byla jsem tak.. tak.. měla bych se stydět. To mravenčení v těle, ta natěšenost, ten pocit kdyby se mě dotýkal. Hmm. Stála jsem zhruba tři kroky ode dveří, jediné bezpečné možnosti jak utéct, když jsem ucítila jak ke mě zezadu přistoupil. Hodně, hodně těsně. Téměř se o mě otíral celým svým tělem.
,,Tak jsi nakonec přišla." pronesl zhrublým hlasem. Ten hlas, sakra.
Přesně tak jsem si ho představovala. Jen se otočit a... Sakra! Jednu svou ruku mi položil na bok, a natiskl si mě na sebe. Uniklo mi tiché vydechnutí. Jak to že se mnou dokáže dělat takové věci?
,, Přišla.." pípla jsem tiše, na nic víc jsem se totiž ani nezmohla.
Druhou rukou sjel po tilku na mé bříško, jeho prsty lehce vklouzly pod okraj, přivřela jsem oči. Sklonil se k mým vlasům a přivoněl si k nim.
,,Nádhera. Voní přesně tak jak jsem si myslel." pak náhle rukou na mém bříšku přejel k levé ruce. Vyhrnul rukáv. A sakra. Mám problém. Ztuhnul.
,,Víš co jsem ti o tom říkal? Že mi má zavolat. Je to nejmín dva dny staré." řekl tedy spíš zašeptal mi nazlobeně do ucha. Ihned jsem věděla že mám držet pusu.
,, Víš co přijde? Hm? Pověz." ,,Trest.." pípla jsem.
,,Trest pro tebe a odměna pro mě." pousmál se, mou ruku pustil, opět ji vrátil na bříško, zajel pod triko, na prso, silněji ho zmáčknul. Srdce se mi rozbušilo o sto šest.
,,Přesně tak jak jsem si představoval maličká." už ted jsem mohla cítit to jak ho tahle hra vzrušuje.
Tedy hra pro něj. Já jsem v tuhle chvilku byla úplně... hotová. Rukou z boku, sjel na podbřišek, pod jeansy. Sjel s rukou o dost níž a pohladil mě přes tu tenkou látku, nejprvě jemně, pak trochu silnějši přitlačil. Uniklo mi tiché zasténání, samolibě se usmál. Políbil mě na krk, pak ruku od mého prsu odtáhl, chytl mě za bradu, zaklonil mi hlavu, opřel si ji o rameno a hladově mě políbil. Na nějaké protesty jsem se nezmohla, kdo ví, vlastně jsem ani protestovat nechtěla. Druhou rukou mě přestal hladit po látce kalhotek a vjel přímo pod ni, přímo do mě. Hlasitě jsem mu zasténala do rtů. A opět se spokojeně usmál.
,,Steffie." vzdychla jsem jeho jméno.
,,Ano bejby?" znovu mě dlouze políbil, na odpověd ani nečekal.
Odtáhl se ode mě jen trochu, dostatečně aby si mě mohl prohlédnout. Červenali se mi tváře, mé oči doutnaly jako dva uhlíky. A on, byl tak nádherný tak dokonalý, černé vlasy havraní barvy a ty jeho oči co prozrazovaly spoustu emocí. I jeho pohled byl dostatečný pro to, abych věděla co přijde. Začal ze mě svlékat oblečení, svlékat vlastně nebyl úplně tak správný pojem, začal ho strhávat. Ani já jsem nezůstávala pozadu a stáhla jsem mu triko a rozepla jeansy, které jsem mu stáhla spolu se spodním prádlem. Prsty mi vjel do vlasů, a pomalu mě tak donutil abych si klekla. Lehce jsem znervózněla. Tohle jsem nikdy nedělala. Nikdy jako že opravdu nikdy. I když díky piercingu v jazyku pár nechutných nabídek vzniklo. Naklonila jsem se tedy blíž k němu. Vzala ho do ruky, na chvilku k němu vzhlédla a pak ho vzala do úst. Spokojeně vzdychl.
,,Jessie.."
Jazykem jsem obkroužila špičku a zároveň jsem jemně kuličkou piercingu lehce zatlačila, což mělo ihned výrazný efekt. Pevněji mě chytil za vlasy, tiše zavrčel. Vzala jsem ho tedy do úst pořádně, tak jak to jen šlo, což bylo téměř celého. Žádný dávicí reflex. Díky matko přírodo. Dostalo se mi dost obdivného a překvapeného vzdychnutí. Pak jsem pomalu začínala přejíždět ústy, rty, zoubky a piercingem zároveň. Z ničeho nic mě odtáhl pevně přitiskl na zed, zvedl si mou nohu a přitiskl si ji k pasu a vnikl do mě. Hlasitě jsem zasténala a boky se pohnula proti němu, rukami jsem se ho pevně chytla kolem krku.
Dost úlevně zasténal a hned se začal pohybovat. Ze začátku dost opatrně, pak ale na intenzitě tempa výrazně přidal a přitvrdil. Bylo to nejlepší a to nejdelší co jsem kdy zažila. 4x po sobě na různých místech v místnosti. Skončili jsme ve velké posteli. Prostě jsme jen tak leželi vedle sebe a měli propletené prsty u ruky, tulila jsem se k němu. Slova byla zbytečná. Pak se ale najednou ozvalo pitomé bzučení budíku a já jsem se probudila ve své posteli.
..................................
Co to k srakru bylo? Musela jsem se rychle posadit. Hned jsem ale vstala a přešla do koupelny a opláchla jsem si obličej. Tohle nikdy nedopustím. Nikdy nebudu tou kterou ovládá nějaký kluk a už ne nějaký přiblblý pubertální pudy. Koukla jsem na krabičku s práškama které ležely na umyvadle. Hned jsem si vzala tři. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a prohrábla jsem si vlasy. Co to se mnou sakra poslední dobou je? Všechno se mění jak na běžícím pásu. Rychle jsem se svlékla a vezla si do sprchy. Strčila jsem si hlavu pod vlažnou vodu abych zahnala všechny ty myšlenky. Nesmím tak uvažovat. Nesmím si znova nechat ublížit.

Secret Weapon of century - 2.kapitola

13. června 2014 v 15:06 | Cheyenne Ozera* |  Secret Weapon of century
Nic se neděje, pojď se posadit." pousmála jsem se a dovedla jsem jí k restauraci před kterou byly stoly, a také jsem tam měla zaparkované auto. Pěkně na očích. Usadila jsem se pěkně tak abych viděla na všechny příchozí i odchozí abych měla pěkný rozhled. Někdo by řekl že jsem paranoidní, já říkám že jsem jen hodně opatrná. Mám své důvody.
"Spala jsi vůbec poslední dobou? Vypadáš dost unaveně." řekla Hayley.
"No, řešila jsem nějaké problémy, takže ani nebyl čas."
"Počkej, co ten ret?!? Proboha co ta modřina na tváři?" řekla zděšeně.
"To je rozloučení od mé rodiny. Je to v pohodě. To se zahojí."
"A oplatila jsi jim to nějak? Vždyť tohle není normální, jsi už dávno dospělá."
Uchechtla jsem se: "Přeci jen, je to rodina, i když mi na nich už nezáleží. Ale s tou krávou jsem to vyřešila. Jak jsem ti o ní psala."

Secret Weapon of century - 1.kapitola

12. června 2014 v 22:19 | Cheyenne Ozera* |  Secret Weapon of century

Konec ročníku, maturita. Ples byl děsný. Měla jsem na sobě šaty s těsným korzetem, naschvál odhalující moje tetování. Ano bylo to na truc mé rodině. Někdo by řekl že jsem opravdová mrcha, že si vezmu svoje prachy a nechám je tady v tom svrabu, ale takový je život. Oni se nestarali o mě, proč bych měla já o ně? Co mi dali do života?
Akorát spostu ran na duši a nic víc. Dokonce jsem byla schopná se dostat na svojí vysněnou váhu.
Už nejsem ta malá tlustá holka co je moc chytrá na svůj věk, co ví co chce a jde si za tím. Hodně lidí by řeklo že jsem se změnila, já bych to řekla tak že jsem sama sebou víc než kdy předtím. Ale nejprve jsem si zařídila jednu věc. Našla jsem si tu mrchu a vyřídila jsem si s ní účty. Myslí si že krásná tvář a postava je všechno? Teď už nemůže mít ani jedno z toho. Zřídila jsem ji. Ublížila jsem jí a užila jsem si to. Ano. Psychopatická možná trochu.
Jen prostě vím co chci. Na vztahy nebo úlety jsem se dávno vykašlala.

Kam dál